O Třech květinách – povídka

Posted by on Říj 3, 2019 in Jan Světlák |
O Třech květinách – povídka

O třech květinách

Po dlouhých letech se na školním srazu setkaly tři bývalé spolužačky – Anička, Rebeka a Viktorie. Již dlouho se neviděly a ačkoliv na škole bývaly dobré kamarádky, jejich životy byly natolik rozdílné, že je po škole osud zavál každou jiným směrem a nezůstaly ani v kontaktu.

Rebeka byla vždy taková “Rebelka”. Každému musela již z principu oponovat, všechno běžné pro ní bylo příliš jednotvárné a nudné. Hledala něco víc a nebyla spokojená s ničím. Žila svůj život, ve kterém dávala jasně najevo své postoje. Tím se sama vymezila na okraj společnosti, se kterou nesouhlasila a její životní styl dával jasně najevo nesouhlas se vším. Vyznávala  underground, vymetala noční podniky, provokovala i svým oblečením a její život byl o tom se nikde nevázat. Užívat si, hlavně nedělat věci jako ostatní a mít “na háku” to, co si o ní ostatní myslí, protože ona si o nich taky nemyslí nic dobrého. Svým příchodem na školní sraz Rebeka vzbudila rozruch už ve dveřích, což ji samozřejmě dělalo dobře – otrhané, zanedbané oblečení, pocuchané, mastné vlasy a provokující vyzývavý pohled. Její strhané rysy ve tváři odrážející životní únavu po všech těch dlouhých prohýřených nocích plných alkoholu, nikotinu a kdo ví čeho ještě, maskovala vrstvou pudru s výrazným černým líčením. Čitelné to však jasně bylo právě z jejích očí.

To Viktorie byla z jiného těsta. Ani ona však neměla ráda všednost, vše muselo být lepší … co lepší – perfektní, výstavní, nejlepší, unikátní a zkrátka takové aby bylo jasné, že ona není ta běžná nicka. Každý den, každý okamžik je pro ni výzva a žene ji spalující touha být nejlepší. Kariérní postupy, pravidelný fitness, stravovací návyky s přesným počtem kalorií, neustálá práce na zdokonalování sebe, svého postavení v zaměstnání i životního zázemí, takže vlastně ani nevím zda říci, že na koníčky již není čas, nebo že práce a život je jejím koníčkem. I když to druhé není pravda, zní to lépe. Snad jen to partnerství ji pořád nevychází. Jde spíš o krátkodobé vztahy, protože ještě toho dokonalého nenašla (a bohužel ani nenajde, protože ji žádný nebude dost dobrý) a tak i založení rodiny se odkládá. Život se jí změnil v dostihy a dokud má hodně sil, je tak pohlcená, že to bohužel nevidí. Ovšem jednou, až jí ty síly dojdou, uvidí, že vyhrát nade všemi prostě nejde a smysl života byl v něčem jiném, jenomže to …. ale nepředbíhejme, v tuto chvíli je Viktorie na vrcholu, což je vidět už od prvního pohledu – výrazně barvené a střižené vlasy, laděné líčení, oblečení, ze kterého je patrné, že obchodům se slevou se vyhýbá (každý přeci ví, že prestiž určuje značka), výrazný střih zdůrazňující její vypracovanou postavu i barva dle posledního vyhlášeného módního trendu pro dané období. I Viktorie vzbudila rozruch svým příchodem na sraz. Byla tak krásná, vypadala jako modelka a nešlo si nevšimnout, že se ji daří. Přítomní muži se jen zamýšleli nad pravostí zvýrazněných partií, ovšem odpověď na tuto otázku nedostali.

Anička, třetí z kamarádek a spolužaček byla ta, kterou lze označit jako šedá myška – nevýrazná, obyčejná, normální. I když lépe řečeno jen v porovnání s ostatníma. Když se na ni člověk skutečně podíval, chvíli si připadal, jako by se u ní zastavil čas. Od školy se moc nezměnila a ač již žena, stále u ní byla znát taková ta dívčí prostota a přirozenost. Nikdo ani na chvilku nemusel dedukovat, kdo že to na sraz přišel. Ta podoba byla jasná a mladistvý vzhled ocenili všichni přítomní. Přesto byla Anička spíše taková ta, kolem které projdete a vůbec si ji nevšimnete, pokud nepozdraví. Není na ni totiž nic, čím by na sebe strhávala pozornost – ani vzhled, ani chování. Namalovaná lehce jen pro zvýraznění přirozené ženskosti, vlasy nebarvené, bez výraznějšího střihu, spíše prakticky sepnuté do spony. Oblečení neznačkové, obyčejného střihu, spíše praktické, nevynikající ničím a přesto vším. Anička neměla větší ambice, jen snad větší srdce. Po škole, kam i dříve dojížděla z nedaleké vesnice, zůstala s rodiči a pomáhala jim s hospodářstvím. Měla ráda zvířátka i přírodu a tak ji to do města ani netáhlo. 

Bylo zajímavé pozorovat ty tři rozdílné světy, patrné již ze vzhledu tří bývalých spolužaček, které se po letech potkaly na srazu. Názory a životní styly těchto žen jsou natolik odlišné, že  setkání těchto kontrastů tak, aby se dali do přátelského a otevřeného hovoru je natolik nepravděpodobné, že se tak může stát snad jen právě na srazu školy po mnoha letech. Díky společnému tématu (život ve školních letech a život od té doby) si však měly co říci. A jelikož se setkání i příběhy každé z nich pro ty ostatní vymykaly jejich běžnému každodennímu prožívání, byly to vcelku poutavé vyprávěné příběhy a zábavná doba, kterou spolu strávily.

Po skončení srazu, když se společně vydaly pomalu cestou ke svým domovům, si však Anička všimla vystavených květin před jednou z prodejen … “Jé podívejte se holky na ty krásné květiny” řekla a ukázala směrem k obchůdku. Pohledy zbylých kamarádek se stočily také tím směrem a vskutku, výběr byl pestrý a květy nádherné. Viktorie ukazovala na své favoritky – velké, bujné a exotické květy. Rebeka chvíli dávala najevo, že to je jen byznys a přežitek co jí nic neříká, ale po chvíli se nechala strhnout také a poukazovala na neobvyklé, až zarážející tvary některých květů.

Anička věnovala pozornost květům nešlechtěným, podobným těm lučním, až se pohledem zastavila na květináči, pod kterým bylo něco nesrozumitelně asi latinsky napsáno a ze kterého pokukovalo něco malého, zeleného, co začínalo teprve klíčit a zatím sotva viditelně vyčnívalo nad hlínou. “Podívejte” řekla, “ tady se klube nějaký nový kvítek. To je vzrušující představa, že bych si takovou květinku koupila, když dopředu nevím, co z tohoto klíčku vyroste. Až vyroste, tak budu aspoň překvapená. Je to jako zabalený vánoční dárek, ve kterým ještě nevíte, co jste dostali” a zasmála se … Obě přítelkyně se tomu nápadu také upřímně zasmály  a Rebeka k dobru přihodila i představu, jak Anička zalévá květináč, ze kterého ji vyroste kopřiva, což vyvolalo smích ještě větší. Anička se sice smála také, ale evidentně ji nijak tato poznámka nerozhodila, jelikož odpověděla, že v tom tragédii nevidí, protože i kdyby z klíčku vyrostla kopřiva, starala by se o ni, protože je to výborná a zdravá bylina a ještě by si z jejích lístečků uvařila čaj, při jehož popíjení by vzpomínala na dnešní setkání.… Rebeka posílena svými vtipnými komentáři se však nenechala zastavit a pokračovala ve svých představách dál “ No jo, ty jsi takový prosťáček, že bych ti to i věřila, ale ještě větší sranda by byla při představě, že by se takhle o ten květináč starala Viktorie a vyrostla by ji kopřiva … he he… ji vidím, jak s tou konývkou v saténovém prádle a botách na jehlách zalívá kopřivu a pak by ji to došlo … tu by asi kleplo”. Své poznámce se začala smát ještě hlasitěji, ale partnerem ji byl pouze nesmělý smích Aničky. Viktorie se dotčeně zarazila “Proč bych se jako nemohla starat o kopřivu? Myslíš že jsem nějaká rozmazlená bárbína, nebo co ?”  a vzápětí smeč vrátila “A buď si jistá, že pod mým vedením by i z kopřivy vyrostl nový typ palmy“, což zdůraznila  vítězoslavným úšklebkem “To Tobě by nevyrostla ani ta kopřiva. Sotva se postaráš o sebe, natož se ještě starat o kytku”. A tady už nešlo o smích, ale o výzvu k soutěžení, ponižování, urážení a hecování. Po chvíli se do vzájemné přestřelky vmíchala Anička … “Tak toho nechte holky, už přeci nejsme malé, aby jsme se tu štěkaly jako o přestávce ve škole. Mám nápad – bude to taková sranda – uděláme experiment a vy se můžete předvést, jak moc jste měly pravdu”, vždyť ty květináče nestojí moc peněz a za tu srandu to stojí.

A tak se i stalo. Každá z nich si koupila jednu stejnou klíčící rostlinku v květináči s tím, že po měsíci se sejdou a ukáže se, kdo z nich je jaký pěstitel. Tento neobvyklý nápad je v tu chvíli nadchnul a s předsevzetím toho, jak právě jejich květina ostatní učaruje, až se znovu uvidí, se rozešly.

Nejzodpovědněji k výzvě přistoupila Viktorie – v životě nebyla zvyklá prohrávat a být nej je přeci její norma. Ta kytka musí být jejím odrazem, aby už nikdo nepochyboval. A tak, jak jí bylo vlastní, šla na věc systematicky, cíleně a ani krok stranou. “Nejdříve plán, potom realizace a nakonec zasloužené ovace … úsměv, žádné amatérky proti mému profesionalismu nemají přeci šanci. To vidí každý už na první pohled, ale pokud se chtějí přesvědčit – prosím, budou mít co chtěly”. Sehnala si potřebné informace, podle latinského názvu si zjistila informace k rostlině, koupila si hezčí a kvalitnější květináč, humózní substrát, dokoupila kvalitní hnojivo a podpůrné doplňky výživy pro zdravý růst, postřikové prostředky proti případným škůdcům, dávkovací zavlažovač s časovačem pro přesné a rovnoměrné zálivky. Vodu z vodovodu filtrovala, aby neobsahovala chlor a jiné látky, které jsou běžné z  vodovodního řádu o čem četla již dřív. Našla ve svém bytě u okna nejslunečnější místo, zajistila stabilní teplotu, její minimální kolísání a potom jen zaznamenávala a průběžně statisticky zapisovala průběh růstu květiny. Zkrátka nic nenechala náhodě. Tu kytku potom nemohla dostat z hlavy. Stále ji měla před očima, cítila podivné sevření a vnitřní hlas ji neustále dokola motivoval k vítězství – musím, musím, musím, musím ….

Rebeka přišla domů a květináč položila na jediný volný kousek místa na stole. Její byt byl vestavěn v suterénu a pár menších oken moc denního světla nepřivádělo. Jí to ale nevadilo, nemusí ji sem každý vidět. Ať se každý stará o svý, ona má svůj vlastní svět, kde jsou její vlastní pravidla. Ven stejně moc přes den nechodí. Mnoho žen se stará o svou domácnost a tak ze vzdoru, ale i pohodlnosti doma pořádek neudržovala. Měla dost vlastních problémů, zájmů a potřeb a na květináč zapomněla. Ve svém doupěti neměla prostor pro květiny a upřímně, ani to prostředí pro ně nebylo ideální –  atmosféra napětí, ovzduší plné nikotinu. Občas její pohled na stole zaznamenal květináč a v tu chvíli se rozpomenula na její obsah i vzájemné hecování s Viktorií. “To roští mi byl čert dlužnej” a jiné podobné průpovídky zněly následně prostorem, když hledala kolem sebe hrnek, sklenici, nebo “něco”, do čeho se dá nalít voda na polití tý kytky nebo kdo ví co to vůbec je. Většinou sáhla po nějaké zapatlané sklenici, ze kterého předtím popíjela alkoholické odlehčovače bytí, nalila tam vodu a polila tu hlínu v květináči. Po splnění jediné povinnosti vůči rostlině na ni opět s úspěchem zapomněla. 

Anička přišla domů, vešla do svého pokojíku a na okno, kam sluníčko svítilo, položila květináč tak, aby jej měla neustále na očích. Byla totiž zvědavá a natěšená z toho, jaká květinka ji asi z klíčku vyroste a nechtělao ten moment překvapení přijít. Každý den ji trochu polila vodou (z jejich studny) a radovala se z každého kousíčku, kterým rostlinka nabyla na velikosti. Povídala si s ní a neustále ji ujišťovala, jak je krásná, přičemž ji samovolně zahrnovala svou láskou a radostí. Když potom rostlinka povyrostla a bylo evidentní, že bude kvést, pojmenovala si ji a říkala jí Divokvítku. 

Čas běžel, občas se kamarádky hecovaly i na dálku a průběžně si poslaly nějaké foto svých rostlinek, což bylo důležité hlavně pro Viktorii, aby věděla, jak si průběžně stojí v tzv. mezičase a že se nemusí obávat o prvenství.

Anička byla pyšná na svou květinku, nešlo ji o žádné soutěžení, byla ráda za vzrušující okamžiky s kamarádkami a soutěžit nechala hlavně holky. Bylo jí jedno, jestli vyhraje nebo ne, její divokvítek byl pro ni stejně ten nejúžasnější ze všech rostlinek. Za fotky ostatních byla ráda, protože se těšila i z toho, že kvetou rostlinky i holkám. 

Pro Rebeku byly fotky důležité v tom, že když zprávu s obrázkem rostlinky děvčat obdržela, připomnělo jí to, že by se měla podívat na to, jak zrovna vypadá ta její a třeba ji i zase zalít. Foto své rostliny poslala jen po vyhecování ostatními a jen ze začátku. Jelikož její rostlina rostla jen pozvolna, nějak pomalu a byla taková jak to říct – “nevýrazná”, nechtěla být centrem posměchu a další fotky už neposlala. Holky už potom nevěděly, jak se ostatním daří, což Viktorii hnalo víc do nejistoty a závodění a Aničku zase udržovalo v příjemném napětí z překvapení. Poté, co Rebeka přestala posílat fotky rostliny, po několika dalších přestala i Viktorie, aby zbytečně neodkrývala karty, když Rebeka mlží. Anička to neřešila, nezávodila. 

Nastal domluvený den setkání pěstitelek a tedy i čas ukázat své rostlinky ostatním. Rebeka se sice snažila vymluvit ze setkání a byla celkem podrážděná z přemlouvání, ale Viktorie našla způsob a zahrála na citlivou strunu Rebeky tak, že nakonec přišla i ona. 

Na místě bylo potom jasné, kdo vyhrál. Viktorie totiž ukázala rostlinu, jejíž stonek byl silný a vysoký, květ rovnoměrný, bez chyby a skutečně podivuhodných rozměrů. Byla radost se na tuto květinu podívat. Vítězství Viktorie nikdo nezpochybňoval a Viktorie dosáhla zadostiučinění. Nikdo si v tu chvíli ovšem nevšimnul, že její květina vůbec nevoní a nikdo nemohl ani vědět, jak hektický život tato “živá” rostlina má. Vydala ze sebe všechno a za pár týdnů vyčerpáním uvadla. V tu chvíli ani nikdo neviděl, že Viktorie byla vítězem pouze naoko. Uvnitř totiž myslela na to, že kdyby věděla to, co teď, udělala by ještě jiné kroky a květina by byla ještě větší a krásnější než teď. I když jí to tentokrát na prvenství stačilo, příště by mohla o vítězství přijít, kdyby takové poznatky měl některý z jejích soupeřů. Ještě že to tak dopadlo, ale příště to musí být ještě lepší. Vůbec si tak nevšimla, že ve svém životě ve skutečnosti závodí jen sama se sebou a prohrává na plné čáře. Ten vnitřní neklid ji tak neopouští ani po vítězném konci a ač má úsměv na tváři, v hlavě jí stále zní – musíš, musíš, musíš, musíš.

Rebeka byla již předem smířená se svou prohrou a i její příchod byl takový, jakoby její prohra byla vlastně její výhra  “já jsem totiž s váma už od začátku nehrála a mám kytku rebelku”. Na kytce jí evidentně vůbec nezáleželo. Byla to tedy další demonstrativní zástěrka, aby na sebe opět upoutala pozornost. Rostlina trpěla celý svůj krátký život. V ten den ještě měla květ – menší, nepravidelný a jiných – bledších barev. Stonek tenký a nestabilní. Ačkoliv byla Rebeka schovaná za svou maskou rebelského sebevědomí, ve skutečnosti byla vnitřně zklamaná prohrou, kterou ale viděla stejně jako vše v jejím životě v typické nespravedlnosti vůči ní. Bylo přeci jasné, že si jen vybrala špatný květináč už v obchodě a další okolnosti těch dnů také jak na potvoru hrály v její neprospěch. Jsou lidi jako Viktorie, kteří mají ve všem štěstí, aniž by hnuli prstem a všechno jim jen spadne do klína. Ona sama je však ta, co si musí všechno vybojovat a prát se s osudem sama, protože je komplikovanou osobností, na což je hrdá a nikdo jí nerozumí.… V tu chvíli ji však vůbec nedocházelo, že svět se netočí jenom kolem ní a její komplikovanosti. Nedošlo ji, že květina je živým tvorem, nebo výtvorem, nebo bytostí?, která je příliš jemná na to, aby dýchala (světe div se, i rostliny dýchají) nikotinový vzduch a byla zalévána byť nevypláchlými, takže ředěnými roztoky alkoholu. O pozornosti a citech se bavit nemá cenu, to se ještě stále neuznává, ačkoliv se jedná o živou “věc”. 

Květina Aničky byla oproti ostatním nevýrazná, i když jak se to vezme. Byla rovnoměrná, vzrůstem normální, zdravá, avšak nijak neupoutávala ostatní. Ačkoliv její vůně byla intenzivní a rozdávala radost, v prostředí setkání to nebylo cítit a její zdravá vitalita vidět nebyla. Tato rostlinka dále prožila krásné a abnormálně dlouhé vegetační období, kdy lásku přijímala a i rozdávala. Anička by ji nevyměnila ani za nic na světě.

Mnoho z těchto popsaných věcí však nebylo vůbec vidět.

Všechny kamarádky tak ze setkání odešly jako vítězky. Viktorie přesvědčila ostatní o svém předurčení k vítězství, Rebeka dokázala své rebelství v praxi a Anička byla šťastná, že jsou děvčata spokojená. Ona byla už před tím. Po dnešním příjemném setkání se kamarádky a spolužačky rozešly a setkaly se znovu až … No vzhledem k jejich rozdílnému životnímu stylu a názorech, asi až na další setkání spolužáků po x letech.

A co jsem tímto příběhem Vám milí čtenáři chtěl vlastně naznačit ? 

Mnoho a vlastně ani nic, protože ti, co umí číst mezi řádky, v příběhu vidí to, co již slyšet nepotřebují a ti, co si v životě nepřipouští mnoho věcí, to ani v tomto příběhu vidět nechtějí a tak to nevidí. Těm to říkat nebudu a zůstane to pro ně pouhý příběh.

Takže užijte si tento příběh, milujte se a … a tak vůbec … mějte krásný den 🙂

 

Jan Světlák

3.10.2019

 

………………………………………………………………………………….

Témata, kterým se věnuji ve většině svých článků, jsou předmětem teoretických i prakticko-terapeutických částí, zahrnutých v mých kurzech “Vědomá kristallizace ”

…………………………………………………………………………………
.


.

.

.
.

..

Napsat komentář

WP-Backgrounds Lite by InoPlugs Web Design and Juwelier Schönmann 1010 Wien