Hrdinové dnešní doby

Posted by on Pro 21, 2015 in Jan Světlák

.

Hrdinové dnešní doby  

.

Je vánoční čas a jeho typická atmosféra nás pomalu svádí přemýšlet nad běžnými věcmi tak trochu jinak, jak je to typické pro tuto dobu. Alespoň pro mne je to čas, kdy se více ponořuji do hlubších pohledů na život samý.

.

A tak vařím pudink a u toho se zamýšlím nad současnými trendy a lidskými hodnotami. Ponořuji se ve svých myšlenkách do různých témat a přijde mi líto, kam jako lidé směřujeme. Vždyť kdo udává trend, udává směr. A tedy co je in – směruje i většinu a kam jde většina, směřuje i zbytek, protože to dělají ostatní a tak je to tedy normou (normální). Když se ale podívám na ty trendy, nejsem si tak zcela jist, zda si vůbec uvědomujeme, kam kráčíme a zda to vůbec chceme. Stačí se jen podívat o krok dopředu před nás, k čemu ty naše kroky vedou dál …

.

Přitom je tak hezké pozorovat děti – jsou tak upřímné, nezkažené a svým nastavením ještě čisté. Vzpomněl jsem si na různá videa (sdílel jsem je i na našich Fb stránkách)  zachycující momenty, kdy děti ve své čistotě upřímně a nečekaně reagovaly na věci, které jsou nám dospělým “normou” – jako například, že zabíjet a jíst zvířátka je zbytečné a špatné a další podobné momenty, které většina z nás čelila a čelí od našich malých-velkých učitelů…

.

I ponořil jsem se do svých vzpomínek z doby, kdy jsem sám byl dítě a pokusil se oživit a prožít, jaké to bylo v mém vlastním, nezkaženém nastavení…  Povedlo se a vynořil se mi jasný a prozářený pocit skutečné vděčnosti a obdivu. Obdivu nad věcmi, které bereme v dospělosti jako samozřejmé a vděčnosti, že je mohu sám používat.

.

Vybavil jsem si okamžiky, kdy jsem se snažil být i jako dítě potřebný a užitečný a tak jsem měl potřebu pomáhat mamince v kuchyni. Vzpomínal jsem, jak mne vše zajímalo a chtěl jsem umět i sám něco uvařit. Právě pudink byl v mé rodině tehdejší záležitost běžnější než dnes a vzpomínám si, jak jsem podle naučených rad vařil mléko, přilil směs a na hodinách hlídal sekundovou ručičku, až udělá celé kolečko, protože to už bude pudink hotový. Dělal jsem věci tak, jak mi to bylo řečeno a i později podle kuchařek přesně jak bylo popsáno, aby to bylo co nejlepší.

Tehdy pro mne byla maminka mou hrdinkou, protože nepotřebovala žádné hodiny, žádné kuchařky ani pomůcky, všechno věděla, uměla a tak výborně vařila … uměla spoustu věcí.

.

Nebylo to ale pouze v kuchyni. Vzpomněl jsem si, jak jsem chodil po městě a cestou pozoroval detaily – tolik různých domů, chodníků, silnic … mnoho lidské práce, která tu většinou byla udělána ještě předtím, než jsem se narodil proto, aby jsem to mohl využívat spolu s ostatními. Přitom to dá tolik práce postavit dům … a tu jich byly stovky – veliké i menší, starší s reliéfy i moderní, celé ulice domů – tolik práce pro nás všechny, abychom tu mohli žít. Cítil jsem velkou vděčnost, že to mohu využívat, protože sám bych si neuměl postavit žádný dům. A tyto byly tak velké, i praktické.

.

Nebylo to pouze o domech, nosil jsem oblečení, které někdo ušil z látek, které někdo vyrobil a obarvil – sám bych to nedokázal a přitom některé věci byly moc hezké. Nosil jsem obuv, kterou někdo vyrobil, jedl jsem lžící, kterou vyrobil někdo další… Celý můj život, každý den jsem byl obklopen různými věcmi, abych tu mohl žít pohodlněji a přitom se na tom všem podílelo mnoho a mnoho lidí, které jsem ani neznal.

.

Cítil jsem skutečnou vděčnost za to, že to vše mohu s ostatními využívat, i když si sám nic takového neumím udělat a ani neumím nic, co bych těmto lidem zase na oplátku udělal já.

.

Byl jsem přemýšlející dítě, ale věděl jsem, že chci žít tak, abych za sebou jednou také něco užitečného pro lidi zanechal, až tu jednou nebudu. Vždyť spoustu těch hodně starých domů kolem mne postavili lidé, kteří již pravděpodobně nežijí. Neznám je, ale jejich dílo je tu se mnou dál. Zvláštní, zdalipak ti stavaři měli představu, kolika lidem pomohou tím, že postavili tento dům. Kolik lidí i po jejich smrti budou jejich dílo využívat, či jen kolem chodit a bude to důležitou součástí jejich života.

.V mých myšlenkách jsem je obdivoval, pro mne to byli hrdinové, stejně jako další lidé, co svým umem dělali život ostatním lehčí.

.

Bylo zajímavé opět vnímat všechno tak, jako tehdy. I když je to spousty let a byl jsem dítě, musel jsem se trochu zastydět nad současným vnímáním věcí v našem životě a tím, jak automaticky vše bereme. Tak samozřejmě se stavíme k věcem, které někdo vyrobil, nebo poskytl, aby nám ulehčil život a my to přehlížíme, naopak, ještě jsme schopni se zlobit na to, že je to málo a že máme právo na to, či ono, přitom sami bychom si dokázali vyrobit zlomek toho všeho.

..

Podívám li se na naše “normální” (běžné) pojetí hrdinů – mé myšlenky spadají k člověku, který výrazně někomu pomůže, či zachrání život, což je na místě.

Ale také ty myšlenky spadají někam, kde se mi to celkem nelíbí – označení hrdinou někoho, kdo v boji zabije nepřítele – jinými slovy ti lidé, co užívají agresy na jiné lidi. Uf, nevím, jak jsem to jako dítě vnímal, ale je tak snadné si nechat dospělými vnutit, že je to správné, protože jinak by to bylo tak a ne tak …

.

Ne, nejsem sice dítě, ale vrátit zpět některé nastavení, co mají děti, chápu jako správné. Pro mne nejsou hrdinové vojáci, ani nikdo násilí užívající pod jakýmkoliv omluvným důvodem. Pro mne jsou hrdinové ti, kteří jsou často anonymně skryti za věcmi, které mi (nám) ulehčují život, protože kdybych si to vše měl udělat sám, nedokázal bych většinu z nich a z toho, co bych dokázal, by mi to zabralo takového času, že bych z toho života nic neměl ….

.

Tito hrdinové jsou skryti za různými věcmi, stačí se jen zamyslet –   za rohlíky, které ráno čerstvé kupuji, protože jsou výborné a ti hrdinové pracují přes noc, pro mé pohodovější ráno. Jsou skryti za domy, ve kterých bydlím a které míjím, protože jsou součástí krásného města, ve kterém s Vámi žiji. Za silnicemi, po kterých jedu, protože mi ulehčují dopravu a šetří čas. Za volanty autobusů, který mne dopraví kam potřebuji. Za oblečení, které nosím, protože to potřebuji a sluší mi i lidem, které míjím. Za auty, které vyrobily, protože jedno mám a je to neskutečná změt různých udělátek a součástek, které dají práci vyrobit a dohromady to dokáže udělat takovou užitečnou parádu. Je to tolik věcí (a za tím profesí), co bych si sám nikdy nevyrobil a jsou přitom běžnou součástí mého každodenního života … a za to cítím vděčnost a v duchu děkuji, že to mohu využívat.

.

To všechno  jsou ( jste ) – mí hrdinové dnešní doby  …

.

Přeji Vám všem požehnané Vánoční dny naplněné vděčností a láskou 

.

.

Jan Světlák 

Praha  21.12.2015

.

…………………………………………………………………………………

.
.


.

.

.
.

..

.

Napsat komentář

WP-Backgrounds Lite by InoPlugs Web Design and Juwelier Schönmann 1010 Wien